BLOG:
Výlet po šedé turistické značce (Řečkovická radiála 2004)
Tento text vznikl v roce 2004, kdy jsme každý prchali po turistických značkách červené-modré-zelené-žluté ven z města vzhůru do přírody. Proč ale - alespoň pro jednou - nejít proti proudu – z okraje města do jeho centra. Zvlášť, když ta štreka může být učebnicí urbanismu...
Brno, konečná šaliny č.1 v Řečkovicích. Sobota ráno. Stojíme na jednom z míst, odkud se vyráží na výlety do zeleného okolí města Brna.
Pohorky, mapa, tatranky.
Dnešní výlet bude ale trochu jiný. Žádný den „s městem za zády“. Naopak. K městu stále čelem. Po šedé turistické značce.
Trasu výletu: stále rovně, nebudeme nikam odbočovat. Stále se budeme blížit centru města. Půjdeme stejným směrem, jako po staletí do Brna přicházeli kupci po stezce z Čech, od Litomyšle a Letovic. Budeme sledovat stopu císařské silnice vytyčené za vlády Marie Terezie. Tyto nové císařské silnice se vyhýbaly tehdejší zástavbě a jako podle pravítka míjely veškeré vesnice i brněnská předměstí. Nutno dodat, že po dvou stoletích se okolí císařské silnice změnilo. Cesta vede územím, zastavěným v různých obdobích.
Zde, v Řečkovicích, jsme od původních hradeb města Brna vzdáleni asi 5 kilometrů. Mezi námi a Brnem vyrostlo z malé vísky město (nynější městská část Královo Pole). Také byl založen park Lužánky, přibyly areály vojenských kasáren i vysokých škol, i trasy čtyřproudých dopravních přivaděčů...
Pohled na tabulku ukazatele turistické trasy slibuje pestrou trasu:
PŘEDMĚSTÍ 0,5 km
PERIFÉRIE 1,5 km
TEPAJÍCÍ ULICE 2,8 km
MĚSTSKÁ TŘÍDA 4,3 km
Docela slušné menu. Skoro jako kapitoly učebnice urbanismu. Vzhůru na cestu.
(obývané) PŘEDMĚSTÍ
Vyrážíme tedy podél kolejí tramvaje, po kterých od nepaměti jezdí linka číslo jedna. Ty koleje nás dovedou až na Moravské náměstí – cíl naší dnešní cesty. A ta dlouhá ulice, po které stále půjdeme, několikrát vystřídá svůj charakter i jméno: Banskobystrická, Kuřimská, Palackého, Štefánikova, Lidická.
Ale postupně.
Jdeme z kopce, obytnou ulicí, která se tu jmenuje Banskobystrická. Pěkně po chodníku, odděleném od silnice pásem trávy, občas se stromky. Většinou přízemní řadová zástavba rodinných domků je od chodníku oddělena předzahrádkami a plůtkem. Skoro až vesnický dojem ruší dunění tramvaje, rychlost projíždějících aut je zklidněná zvýšenými nástupišti tramvajových zastávek. A také vnímáme pravidelný rytmus kolmých vedlejších ulic, které překračujeme.
Nene, tohle není vesnice... Ale město? V parteru domků nejsou žádné obchody s výlohami, na místo nich vjezdy do garáží. A obyvatelé – tady vlastně sousedé - se tu určitě znají od vidění. Však už se po nás jedna starší paní podezíravě dívá, co si to tu fotíme?!
"Dobrý den paní, znáte socioložku Jane Jacobsovou?"
Ne? Té by se tu, myslím, docela líbilo. Obytná předměstská ulice se špetkou intimnosti.
"Dobrý den paní, znáte socioložku Jane Jacobsovou?"
Ne? Té by se tu, myslím, docela líbilo. Obytná předměstská ulice se špetkou intimnosti.
Znenadání se ulice, dosud sevřená dvoupodlažními řadovými domky, na chvíli nepatrně rozšiřuje. Zastávka tramvaje, supermarket Billa, pekařství, oděvy, trafika... Centrum čtvrti? To zase ne, spíše místo, o kterém vím, že tu seženu housky i jízdenku.
(větrná a pustá) PERIFERIE
Jsme v dobré výletnické náladě (jdeme z kopce, příjemnou ulicí...). Naše rozpoložení se ale může velmi snadno změnit, stejně jako se rychle mění charakter naší trasy. Už nekráčíme po Banskobystrické, najednou jsme v Kuřimské. Ale název je opravdu to poslední, co tu mění ráz stále ještě obytné ulice!
Mizí zeleň, místo pásu se stromy tu je asfaltový chodník, na kterém parkují se svými auty majitelé domků a kde stojí jejich popelnice. Široký chodník rozhodně není ve městě chybou (vždyť se na něm vedle sebe vejdou třeba i tři maminky tlačící kočárky), ale zde, v Kuřimské, při projektování uličního profilu se s chodci zas až tak nepočítalo. Chodník vede v takovém rigolu - vozovka je položena totiž o celý metr výše - tudíž na druhou stranu ulice nemůžeme přejít. A ani tam nevidíme, výhled je zakrytý zaprášeným zábradlím. Zkrátka, je to jako ponurá plavba na člunu kanálem s vysokými břehy...
Kanál však končí, příčný profil ulice se vyrovnává. Ale kde to jsme? Kam zmizely tyŘečkovice a obyvatelé, kteří se cítili doma nejen v jejich domech, ale i v celé jejich přilehlé ulici?
Teď najednou stojíme uprostřed chaotické, rozvolněné zástavby.
Zámkovou dlažbu na chodníku vystřídal popraskaný asfalt s prorůstajícím plevelem, protože tudy příliš mnoho lidí nechodí.
Relativní uzavřenost bloků rodinných domů nahradily širé zelené plochy, zaplavené bodláčím a odpadky, protože na pravidelnou údržbu pustiny nejsou peníze.
Ulici s trafikou vystřídala silnice s benzinkou.
Díváme se do mapy, kde to jsme. Mimoúrovňové křížení přivaděče od Svitav. V plánu nakreslená ladná linka obklopená příjemnou zelenou barvou. Ve skutečnosti rámus rychlostí 90 km/h a poryvy větru cloumají osamocenými křovisky mezi svodidly.
Periferie. Odbočit není kam, silnici lemují nepřekonatelná zábradlí a pichlavé keře. Nezbývá nám než rychle pokračovat někam, kde nebude tolik nepřívětivě.
Tak. Změna je tady, asi po dvoustech metrech. Podle tabulek s čísly popisnými na dvou osamělých starých domech, které jediné respektují bývalou uliční čáru, jsme na katastru Králova Pole a silnice změnila jméno na Palackého třídu.
Třídu, neboli bulvár, si ale představujeme všichni jinak. Jestli si ty tabulky z nás náhodou nedělají legraci... Na dalším domě to ale neověříme – šestipodlažní panelák se totiž do ulice obrací zády – i se vstupy a s čísly popisnými.
Charakter městské třídy tu opravdu naše cesta nemá. Však zde také paneláková zástavba vznikala v beztřídní společnosti začátkem 70. let... Stopy normalizace na sobě nese celý tento úsek naší cesty: kvalitní materiály na trhu tehdy nebyly, ale tím nekvalitním, co k mání bylo, se neuvěřitelně plýtvalo.
Například zdejší tramvajová zastávka má úplně jinou podobu než ty, se kterými jsme se na úseku z Řečkovic setkávali doposud. Ostrůvky, neboli refýže (mimochodem z francouzského réfuge - útulek) uprostřed jízdní dráhy jsou lemovány masivním zábradlím a spojeny ponurým podchodem. Podchod spojuje dva vzdálené břehy jízdní dráhy, která je v těchto místech neuvěřitelně široká – jen samotný prostor pro auta a tramvaj má šířku 26 metrů (pro srovnání, v Řečkovicích to bylo dvakrát méně - asi 12 metrů).
Pokračujeme dál po rozpraskaném asfaltu a přemýšlíme, že jsme na dlouho jediný, kdo tu jde Palackého třídou. Zde totiž lidé pouze čekají na MHD, nebo z ní vystupují a mizí v neuchopitelné anonymní struktuře výškových domů. Domů, které nemají ani záda, ani tvář... Zaslechneme slabý ženský hlas - naštěstí to žádná anonymní oběť nevolá o pomoc, to jen Jane Jacobsová šeptá: "Zmizte odsud také..."
Přidáváme do kroku a jen letmo pozorujeme stavby kolem – příklady toho, jak si jednotlivé epochy poradily se zástavbou tohoto úseku Palackého ulice... (epochy se tudy prohnaly, aniž by jediná této části území Králova Pole vtiskla nějaký charakter nebo řád).
Po dvoustech metrech zastavujeme a nasloucháme – něco se před námi děje...
Vždyť to tepe život ulice!!!
TEPAJÍCÍ ULICE - ČÍLÉ PŘEDMĚSTÍ
Klapání podpatků, cvakot semaforů, melodie trolejbusů, pravidelné přehazování tramvajové výhybky, lidská řeč. Semilasso.
Před námi se otvírá křižovatka s kulturním domem Semilasso. Prostranství po architektonické stránce nikterak vynikající, ale živo na něm je. Výškový poválečný dům, v parteru se samoobsluhou. Významné kulturní centrum Semilasso naproti na nároží. Uzel MHD. Obchody, stánky.
Vešli jsme na místo, kudy na Palackého ulici proudí lidé z nedalekého královopolského nádraží a jenž je samo dopravním uzlem. Pokud bychom se pokusili charakterizovat výraz této křižovatky jedním slovem, asi by to bylo slovo živelnost. Podlažnost, stáří i účel jednotlivých staveb jsou velmi různé, domy střídají proluky a dvory plné drobných stánků nebo tržišť.
Jsme překvapeni nenadálým ruchem, navíc se nám – urbánním turistům - ve změti barevných poutačů a štítů obchodů někde ztratila šedá turistická značka...
Sedáme si na čerstvě opravené schody kultovního domu Semilasso a vzpomínáme, co víme o historii těchto míst.
Starobylá ves Královo Pole měla odjakživa svoje těžiště (svoji náves) při dávné královské stezce – dnešní Mojmírovo náměstí. Dopravní úlohu staré stezky však od roku 1752 postupně přebírala paralelní nová císařská silnice (po které už nějakých 2 a půl kilometru putujeme). A je logické, že bouřlivě se rozvíjející česká ves (od roku 1905 dokonce město) Královo Pole, přesouvalo své, hlavně společenské a kulturní, centrumk významné komunikaci. A zdejší rozvoj na začátku 20. století opravdu bouřlivý. Západně od Palackého třídy byla tehdy vytyčena velkorysá koncepce městské (české) čtvrti s centrem ve velkém (Slovanském) náměstí. Zástavba velmi rychle rostla i podél někdejší císařské silnice samotné...
Vstáváme ze schodů a kráčíme dále, občas se dokonce proplétáme mezi lidmi. Na chodníku je jich plno, a tak se nám zdá příliš úzký. Je příliš úzký!
Většina domů, které teď už tvoří souvislou uliční frontu, v sobě skrývá hned několik funkcí. Lidé tu bydlí, pracují v dílnách ve dvorech i v kancelářích v uličním průčelí,utrácejí v obchodech v parteru domů... Obchody, banky, firmy tu rozhodně nemají svá hlavní sídla. Ale rozhodně se jim vyplatí zde mít své pobočky. Kvůli prestižní adrese tu nebydlíte. Ale žijete tu vcelku pohodlně, vše je na dosah. A charakteristika těchto míst jedním slovem? Snad čilé předměstí, centrum provincie.
Jak se vzdalujeme ústí Slovanského náměstí do Palackého třídy, tepot města pomalu, ale znatelně slábne. Zástavba po obou stranách ulice je stále velmi různorodá – mezi staršími, většinou dvoupodlažními domy s eklektickými fasádami přelomu století, občas ční šestipodlažní funkcionalistická činžovní ambice. Za pozornost určitě stojí i v těchto místech velmi hustá síť bočních ulic – vzdálenost mezi nárožími občas nepřesáhne ani 65 metrů. A z ústících obytných ulic vchází život do Palackého třídy, která je v těchto místech opravdovou tepnou Králova Pole.
NEPROSTUPNÉ AREÁLY V MĚSTSKÉ STRUKTUŘE
Výlet pokračuje, ale chodec se najednou cítí jinak.
V uliční frontě po naší pravé ruce se už nestřídají činžovní domy, místo nich je tu cosi zeleného, neprostupného a pichlavého.
Areál Veterinární univerzity. Univerzita sama je samozřejmě pro město jako celek neuvěřitelně obohacujícím prvkem. Zde na Palackého třídě však tvoří blok s jedním jediným hlavním vstupem. Zbytek uliční fronty, dlouhý více jak 300 metrů, je obehnán nízkým plůtkem, pichlavým zeravem západním a neposkytuje ulici téměř žádnou atraktivitu - ani sociální bonusy, ani jinou přitažlivost. A je jedno, zda to je zerav západní či plechová vysoká ohrada.
Vytahujeme mapu a zjišťujeme, že jsme vkročili do kdysi nezastavěného území mezi městem Brnem a Královým Polem, které bylo zabráno na konci 18. století C.K. artilérií (dělostřelecká kasárna) a potom také komplexem vysoké školy veterinární. Vkročili jsme do území, které je obklopené nikoli prostupným městem, ale neprostupnými areály.
Palackého třída, nyní již nese jméno Štefánikova, je lemována vždy po jedné straně nějakým neatraktivním areálem – nejdříve zmiňovanou Veterinou, poté územím se sklady armádního vybavení, dále po levé straně bohužel už dva roky zbořenými Jaselskými kasárnami, s velkou budovou čtyřpodlažní jízdárny přes 200 let starou...
Tyto uzavřené areály mohou mít ale, po opuštění své původní funkce a po jejichrekonverzi, velmi pozitivní roli v městské struktuře. Díky svým specifickým pravidlům, které panovaly uvnitř (vojenský režim, tovární výroba...) mohou být velmi zachované a se specifickým geniem loci (ve zmiňovaných Jaselských kasárnách se například točil seriál Četnické humoresky).
MĚSTSKÁ TŘÍDA
Kráčíme směrem k centru města Brna a máme za sebou skoro 5 rozmanitých kilometrů. A našemu překvapení není konec! Znovu přicházíme do velmi živé části naší dlouhé rovné cesty. Jak je možné, že na pouhých snad 200 metrech, které byly vyplněny po obou stranách ulice dvěma bloky městských činžovních domů, se z ulice vedoucí mezi „areály“ stává městská třída?
Blížíme se ke křížení Štefánikovy třídy s rušnou Kotlářskou a Pionýrskou ulicí.
Obě strany prostoru jsou lemovány povětšinou přes sto let starými, velmi honosnými a vysokými městskými domy.
Zvonící tramvaje, brzdící auta, vonící kuchyně restaurací, cinkání mobilů kolemjdoucích. Zde mám pocit skoro velkoměsta. V blocích okolo tohoto úseku městské třídy se skrývá ohromný potenciál, energie velkého počtu lidí, kteří tam pracují, bydlí, vyřizují, baví se...žijí.
Nacházíme srovnání – Vinohradská třída v Praze. Taková ale naše, brněnská...
Překračujeme rušnou křižovatku s Pionýrskou ulicí, a pokračujeme – teď už ulicíLidickou. A hned nám na ulici něco schází. Ano, ulici zde degraduje charakter její „uliční fronty“ na straně velkého parku Lužánky... Zábradlí a trny keříků? To je dost málo. Vždyť tento založený, dobře situovaný a velký park má ohromný potenciál. Akorát kolemjdoucí musí umět nejen popíchat, ale také přilákat. Potenciálu této části Lidické příliš nepřidávají ani dlouhé němé fasády hasičské stanice a o kus dále vybydleného domu bývalého družstva Snaha.
Cíl cesty je na dohled. Lidická ulice se teď ve své stopě poprvé výrazněji lomí. Vstupuje zde, u tramvajové zastávky Antonínská, do historické stopy zástavby „Velké Nové ulice“. Objekty v těchto místech mají většinou mnohem starší historii než domy, které jsme míjeli doposud.
Často jsou na uzkých parcelách, s průjezdem do dvora a s dvorním nízkým křídlem. Vzhledem k blízkosti historického centra Brna a vzrůstající ceně pozemků – jsou intenzivně využívané i tyto dvory. Se stoupající atraktivitou pozemků se zvyšuje i jejich pestré funkční využití – sídla firem, restaurace, hotel (Slovan), divadlo (bratří Mrštíků)...
Zjišťujeme ale, že velkoměstským bulvárem nazvat Lidickou ulici nemůžeme... Přece jen automobilová doprava převládá nad provozem pěším. Ale hlavně: nepotkali jsme ten důležitý atribut, podle kterého se pozná živá městská třída – nepotkali jsme ani jednohožebráka.
Naše skupinka urbánních turistů překročila Koliště a dospěla k cíli své cesty, na Moravské náměstí, k rudoarmějci Ivanovi. Tady, na brněnské Okružní třídě, zbudované na místě hradeb po jejich zbourání podle vídeňského vzoru, končí dnešní putování po šedé turistické značce.
A ponaučení?
V městské krajině plynou kroky jiným tempem, než jsme zvyklí v přírodě. Některé úseky cesty jsou zoufale nehostinné a nudné. Naopak, v rušných částech města si ani neuvědomíme, že jsme už ušli pěšky velkou vzdálenost – to když je se na co dívat, je koho potkávat.
Zkuste si to, nejlépe ve všední den, šalinou do Řečkovic a pěšky zpátky. Projít si tuto historickou radiálu, na které se za sebou střídají živé i nemocné části města. Na které se za sebou střídají různé typy městské krajiny jako v učebnici urbanismu.
Nebojte se, náročné to zas tak není – je to vlastně stále z kopce. A stále rovně za nosem.